Sedneme si za pecí...

V rybníčku na návsi v Chlístově kvákají žáby, z dálky je slyšet štěkání. Jinak tu obvykle vnímáte jen šumění stromů ve větru. Pro toho, kdo sem přijel z velkoměsta, zkrátka úplný balzám na nervy. Po dva dny v týdnu (v lichém týdnu po tři) ovšem tato idyla končí přesně v jednu v poledne. To se totiž na sousedním pozemku rozeřvou motokrosové motorky.

Vesnička Chlístov má devět čísel. Jen tři rodiny jsou tu místní, ostatní stavení obývají rekreanti. Donedávna – ještě před nějakými pěti lety – žili její obyvatelé v záviděníhodné svornosti. Pak se však všechno změnilo. Rozhodujícím okamžikem se stala chvíle, kdy tu „místňáci“ Janouchovi víceméně načerno zřídili docela impozantní motokrosovou trať. Dnes jakoby ves rozdělovala neviditelná fronta.Podle Jiřího Janoucha jsou na jedné straně chudí domácí, jejichž jediným skromným koníčkem je ježdění na motorkách, a na druhé straně „nenažraní Pražáci“, kteří chtějí domorodcům sobecky překazit zábavu. Zdeněk Černý, starosta střediskové obce Nadějkov, pod niž Chlístov patří, to však vidí jinak.

„Já velmi nerad slyším, když to někdo převádí na konfl ikt místní versus chalupáři.Stálí obyvatelé Chlístova jsou, kromě rodiny Janouchovy, celkem tři a dva jsou dávno v důchodu. S více než dvaceti „Pražáky“ vycházejí velmi dobře.Vycházejí i s Janouchovými – k motokrosu se ovšem zřejmě raději nevyjadřují, protože se s nimi pochopitelně nechtějí dostat do konfl iktu. Ono když například dlouhodobě marodíte, nemáte chuť si znepřátelit jediné stálé sousedy, na něž se případně můžete obrátit s žádostí o pomoc.“ Proti motokrosu protestují nejen rekreanti, ale i místní myslivci a lidé z okolních vsí. A na druhé straně na dráze u Janouchů také nejezdí zdaleka jen místní. „Jednou tu bylo dvě stě padesát motocyklistů. A mezi příchozími byli hlavně lidé z Prahy a dalších měst! Já vlastně ani nevím o tom, že by tu – kromě Janouchových a jejich přátel – trénoval někdo z domácích. Za to sem přijíždějí desítky aut s pražskými značkami. A dokonce i nějací cizinci,“ shrnuje své zkušenosti starosta.

Blátivá stráň

Jsme na čaji u jednoho z Pražáků, pana Součka. Na vedlejším pozemku se zatím nic neděje, pohled mi na něj ale přesto často zabloudí. Motokrosová dráha totiž proměnila Janouchovic pole v impozantní tankodrom. Země je rozrytá jako po výbuších granátu, terénní vlny střídají bahnité prolákliny. Pan Souček, povoláním stavař, dodává. „Když je sucho, zvedají se oblaka prachu, která často sahají až k nám.“ Upozorňuje také na to, že sousedi prý na svém pozemku pracují s těžkou technikou a že vlastně jde o nepovolenou stavbu. Úderem jedné začínají na vedlejším pozemku pobublávat silné motocyklové motory. Hřmot není příliš dramatický, ani s prachem to není zatím nijak hrozné. Pan Souček ovšem tvrdí, že jindy je to o dost horší: „Naštěstí nám už nejezdí přímo u domu.

A hlavně, dnes tu není dvě stě motorek. Prachu je zase míň, protože to začali kropit.“ Místní obyvatelé a rekreanti však prý přesto zdaleka nemohou být s vývojem situace spokojeni. Na obranu klidu dokonce založili občanské sdružení Přátelé Chlístova. Tvrdí, že ani na soukromém pozemku nelze svévolně dělat věci, které ruší ostatní. Navíc jsou přesvědčeni, že ilegální motokrosový areál porušuje nejen pravidla sousedského soužití, ale i zákon. Chlístov totiž leží v přírodním parku Jistebnická vrchovina. A v parcích s tímto statutem je zakázáno bez souhlasu příslušného orgánu ochrany přírody nevratně poškozovat půdní povrch, provádět terénní úpravy i třeba zřizovat nevhodné stavby jako parkoviště, tábořiště a podobně.

Aktivisté ze sdružení proto poslali už několik stížností odboru životního prostředí v Táboře. Podpory se však nedočkali. Negativní vliv zdejších motorkářů na přírodu je údajně v těchto místech neprokazatelný, a proto jejich hobby na soukromém pozemku nelze omezovat. Referát životního prostředí nepřimělo k zásahu ani měření hlučnosti, které tu na náklady Nadějkova uskutečnil expert Zdravotního ústavu se sídlem v Českých Budějovicích. Test prokázal, že hluk při závodech výrazně překračuje hygienický limit pro denní dobu, okresní „hygiena“ z Tábora však toto měření odborného znalce prohlásila za sporné, neboť přímo u měření neměli svého svědka. Sdružení Přátelé Chlístova se ale nevzdává. Kvůli zdejšímu motokrosu sepsalo petici a vyprovokovalo několik jednání na obecní úrovni.

Tvrdého postihu se odpůrci motorek nedobrali, zastupitelé Nadějkova však alespoň na naléhání „Přátel“ odmítli terénní úpravy úředně posvětit, a povýšit tak načerno postavenou dráhu na legální sportoviště. Rovněž byla omezena doba, kdy mohou motorky u Janouchů jezdit. Na dráze se také najednou může objevit maximálně dvacet strojů. Přátelé Chlístova se však s těmito ústupky nehodlají spokojit. „Kompromis není řešení, motokros musí být zrušen,“ trvají na svém. Díky této neústupnosti ovšem atmosféra v obci ještě zhoustla. V době naší návštěvy u Součkových se před terasou, kde jsme seděli, objevil chlap a začal nás fotografovat. Naši hostitelé jej neznali. Když dofotil, zahrozil na nás pěstí. Pan Souček má podobných zkušeností víc včetně výhrůžek, které se objevily na jednom motocyklistickém webu.

Vzkaz starostovi

Na louku u Janouchů, kde kromě motorek stálo asi deset dodávek a karavanů, jsme zjevně vnesli neklid. Když jsme navíc prozradili novinářskou profesi, cítili jsme jak se okolí proti nám zatvrdilo. „Tisk nás jenom pomlouvá, je to k ničemu vám něco říkat,“ vmetl nám starý pan Janouch s poukazem na články v místním tisku.Rozpačitě postáváme, fotograf raději skrývá přístroj. Nakonec se nad námi slituje mladá paní Janouchová. „Fakt máme špatné zkušenosti,“ začne vysvětlovat. „Rádi bychom šli na nějaký kompromis, ale když oni se nechtějí domluvit.“ Oni, to je pan Souček, občanské sdružení Přátelé Chlístova a starosta Černý. Paní Janouchová tvrdí, že její rodina a jejich přátelé už pro smíření udělali hodně. „Nejdříve se jezdilo i tady dole,“ ukazuje milá tmavovláska. „Pak jsme dráhu přesunuli výš. Koupili jsme stříkačku, aby to tak neprášilo. Všechno kvůli Pražákům. Nejsme přitom moc bohatí, tohle nás stojí hodně peněz.

Přistoupili jsme i na to, že budeme jezdit jen odpoledne dva dny v týdnu a jednou v lichých týdnech i v sobotu. A navrhli jsme, že bychom postavili i nějakou protihlukovou stěnu. Ale pan Souček se nám vysmál.“ Jak debatujeme, objevuje se kolem nás více diskutérů. Komu by se líbilo žít nebo trávit dovolenou vedle tankodromu? A navíc, hluku se úplně nezbavíte ani nějakou stěnou. Staré paní Janouchové se ovšem takové názory nelíbí. Je pruďas. „Pražáci můžou jezdit i jinam. Ale co my? Nic tu není. Děti teď musejí rodiče vozit do školy sedmnáct kilometrů! Tady chcíp pes. A tohle je tu jediná zábava. A vy z města byste nám i tohle zkazili.“ Koukám na auta s pražskými značkami z nichž právě vyndávají motocykly, ale raději už nic neříkám. Atmosféra proto postupně roztává.

Přichází tatík Janouch, který nám nejprve chtěl zahazovat fotoaparát, ale teď už je laskavý. Vypráví o tom, že v Nadějkově byl v minulých padesáti letech na každé brigádě. Stavěl místní tělocvičnu i kulturák. Samozřejmě zadarmo. Tak se to tehdy dělalo. Můžu se mu teda divit, že teď chce mít něco svého, co ho baví, ptá se.Nedivím se, jen mě zajímá, jestli je pravda, že tu Janouchovi načerno „rejžují“. Slyšel jsem, že berou za jednu motorku nezdaněných 500 korun jako dotaci na provoz. „Ale to je nesmysl,“ říká mladší pan Janouch. „To by sem nikdo nejezdil. Tři sta korun se platí na legálních drahách. A my jsme rádi, když nám někdo dá stovku jako dobrovolný příspěvek na naftu pro ty stroje. Nebo bereme i naturálie,“ dodává junior a vyčísluje: „Já na to pravidelně doplácím tak tři tisíce ze svého. Je to fakt jen pěkně náročný koníček.“ Na údržbu si prý vydělá obchodem s auty. „Vlastně to dotuje moje firma,“ směje se.

Nálada se však rázem zachmuří, když se zmíním o občanském sdružení. „Jaképak sdružení, to ten Souček! A starosta!“ Když chceme odjet, zjišťujeme, že auto nám zablokovaly dva náklaďáky. Zatímco se sháníme po jejich řidičích, přistupuje k nám ramenatý motorkář a zdvořile, ale trochu výhružně zjišťuje, proč jsme vlastně přijeli právě teď. Říkáme, že jsme našli zmínku v táborských novinách. Muž ale nevěří. „Není za tím starosta?“ vyzvídá. Po chvíli se uklidní, ale přesto nás požádá, ať představenému Nadějkova něco vzkážeme. Prý že oni ho samozřejmě nechtějí nijak ovlivňovat, ale možná, že by se někdo mohl zajímat o to, jak to, že dal patnáct tisíc na zkoumání hlučnosti, když není pět tisíc na hasičskou hadici? A že by se na něj mohly před volbami najít i jiné věci! Slibuji, že vše vyřídím, zároveň mu však prozrazuji, že mi pan starosta pár hodin předtím v rozhovoru sdělil, že už znovu kandidovat nehodlá. Mimo jiné i kvůli tahanicím v Chlístově.